Týden doma po operaci mám klid na všechno co normálně nestíhám, včetně knížek. Připravil jsem si něco z povinné četby i něco současného. První věcí je asi největší počin Johna Steinbecka – Hrozny hněvu. Musím říct, že mě naprosto dostala, je to něco, co by si měl přečíst každý. Děj jen nastíním, je to příběh rodiny z Oklahomy, které utíká na západ kvůli neúrodě. Jejich farmy koupí banky a musí opustit svoji zemi. Bohužel netuší, že na západě je čeká ještě větší cesta strastí.

Knížka dýcha hodnotami, takovými, které by měli být v každém z nás. Není to patetické, naopak každá stránka je velmi autentická. Steinbeck mimochodem vůbec nepřeháněl, právě naopak, aby ho lidé neobvinili s pribarvení si reality. Asi nejdůležitějším motivem celého příběhu je sílá vůle a jednota rodiny. Všechny postavy jsou odhodlány uspět, či později přežít, tam kam putují a mění kvůli tomu celý svůj život.

Další zajímavou věcí je podstata člověka a země, kterou obdělává. Patří k sobě, země bez člověka není nic jako člověk bez ní. Dneska to mnoha lidem může připadat hloupé, pokud to berou doslovně. Má to druhý rozměr: člověk má žít v souladu s přírodou, využít jí a zároveň se o ni starat. Má s ní spojit svoji duši a vědet o ni.

Mnohým knížka přijde politicky zaměřená. Kdo to chce v tom vidět, určitě uvidí. Jde v ní ale o něco jiného, o souboj přirozeného práva na to žít svobodně, o právo mít majetek a starat se o něj, o právo mít rodinu a zajistit ji.

Něco se těžko vystihuje slovy, můžu vás ale ujistit, že potom, co dočtete poslední řádek zůstanete úplně bez dechu.

Delší dobu jsem sympatizoval s ODS a dokonce jsem se opatrně začal angažovat v aktivní podpoře. Už když jsem byl pod hranicí, kdy jsem mohl volit, jsem vědel, že bych jí hlas. Bylo to tak z více důvodů, určitě rodina hrála velký vliv, ale obecně to byla jediná pravicová strana, která šla volit. Další důvod byl, že to byla jediná obrana proti Paroubkovi a jeho partě. Během předsednictví EU vypadala i reprezentativně a po dlouhé době si získala ztracený respekt.

Bohužel nic z těchto věcí dnes neplatí. Poslední měsíce jsou ve znamení rozkladu, kde padá jedna hranice za druhou. Toskánskou aféru bych přežil, do jisté míry to bylo i přemedializované. Co už ale nešlo delší dobu snést byl Mirek Topolánek, který se vrátil ke své tradiční arogantní politice “Na vás mi nezáleží”. Jeho odchod z PS chápu jako protestní akci, která ale z dlouhodobějšího hlediska byla velmi špatně načasovaná. Zvolení Béma a Jančíka do čela nejsilnější organizace ODS už je taková jenom poslední kapka.

Hodně me dráždila už volební kampaň. Chápu, že byla strategie nechat se ČSSD vystřílet několik měsíců před volbami a pak příjit s reklamní kampaní. Svědčí to ale o dvou poměrně akutních problémech ODS – první je naprostá ideová vyprázdněnost, druhá je absence jakékoliv morální či alespoň politické autority v čele strany. ODS v dnešní době de facto nemá politický program. Ten se pohybuje s odhadem toho, co chce většina voličů, a to i těch, kteří rozhodně s ODS nesympatizují. “Životní prostřědí? Ale jistě, to je přece naše dlouhodobé téma.”, podobných nových témat má hodně a vždycky se objeví to, o čem se zrovna na veřejnosti mluví.

Kdyby měla strana silnou vůdčí osobnost nebo alespoň schopné lidi ve vedení, tohle by se nemělo stát. ODS byla pro mnohé lidi způsob, jak podpořit své ideály svobodného státu, kde bude dán důraz na individuální rozvoj a soutěživé prostředí. Jediné volební téma “Máme řešení” podobné lidi rozhodně neuspokojí.

Je potřeba, aby se vedení ujal někdo s podporou uvnitř strany, nezpochybnitelnou minulostí (aby nedopadl jako Řapková nebo jiní) a hlavně někdo, kdo bude mít představu o tom, kam chce stranu vést. Je potřeba si zvolit nějaké pevné zásady a začít od sebe. Sliby kulturního politického prostředí a průhledného hospodaření už byly mnohokrát. Co takhle to zkusit ještě jednou a pořádně? Je potřeba mít způsob jak se zbavit členů, kteří poškozují pověst strany. Není možné tolerovat nekonečné vymlouvání se a doufání v to, že aféry odeznějí. Hrát fŕovou hru – jakmile někdo padne v podezření a akorát ubližuje celku, měl by nabídnout svoji rezignaci. S možností se v budoucnu vrátit, pokud očístí své jméno. Ano, mnoho členů by muselo okamžite opustit řady ODS, bylo by to ale pro dobro všech.

Proč konečne nestanovit pevné meze státním zakázkám a lobbingu? Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že tyto záležitosti jsou podchytitelné. Proč se nesoustředit na tradiční témata a vycházet z nich? Pokud půjde celá strane tam či onam, přežiju to, i když s tím nebudu souhlasit. Co mi ale opravdu vadí je takové plíživé popolézání do všech stran bez většího smyslu.

Tohle jsem nepsal ani s nějakou představou o tom, jak by měl příspěvek vypadat. Poperte se s tím jako s nějakou spoustou názorů v pár odstavcích.