Jeden z posledních víkendů jsem neodolal užít si teplého odpoledne venku a vyrazil jsem na procházku. Nebyl bych to já, aby mě to nezavedlo do knihkupectví, kde dokážu trávit hodiny. Tentokrát jsem měl náladu na něco známého, něco co mi chybělo, a hlavně anglicky.

Nakonec padl výběr na tři knihy – Hrozny hněvu od Johna Steinbecka, Palahniukův Fight Club a právě Jatka č. 5 od Kurta Vonneguta. Poslední dvě měli v skvélém paperbackovém vydání od vydavataleství Vintage. Takhle kvalitně a vkusně zpracovanou obálku moc v Čechách nevidím. Steinbecka jsem si vzal jako jednoho z mých povinných školních autorů, které je radost číst.

S knížkama jsem náladový a trvá mi tak pět deset stran než chytnu tempo a vrhnu se do knížky. U Slaughterhouse Five (četl jsem to v angličtině přece) mi to trvalo tak stránku jednu. Vonnegut vypráví poutavě, vážně i vtipně. Ironie těch nejděsivějších momentů, které jsou přitom úplně k smíchu je úplně absurdní. Chápu, proč se o této knížce říká, že je to jedna z nejlepších protiválečných knih. Po každé stránce ve vás sílí přesvědčení, že je to všechno zbytečné, nelogické a šílené.

Dokreslen paralelou, kdy se hlavní hrdina tolik vzdálí od světa, že se v něm může přesouvat v čase, vás příběh přesune do zcela jiného úhlu pohledu, kdy se sami dokážete přemístit v čase a s nadhledem vidět, co se tu vlastně na světě děje.